Za 300 let
ZA 300 LET
„Tak jo, zítra, Naoto“, zvolala Kiyoko Uchiha a odešla. „To byl zase den“ pomyslel si Naoto. „Všechny ty testy, jsem jen člověk, ne? Nechápu, jak to má jeden do zítřka stihnout a ke všemu ještě ty hloupý holky“. „A co, škola počká, nejdřív vana“ a jak si Naoto usmyslel, tak to taky udělal. Naoto byl strašný fanatik do svíček a do růžných vůní do koupelí. Všechno připravil, zapálil svíčky, zhasnul světlo a do vařící vody ve vaně nakapal pár kapek z nějakého extraktu. A pak se ponořil do vody, slastně přitom přimhouřil oči a pohroužil se do sladkého snění a dopřával si zaslouženého odpočinku.
Najednou už nebyl ve vaně, ale v nějaké džungli uprostřed velikých rozvalin. Naoto nevěděl co si myslet. Jeho pohled dopadl na vybledlý znak na ještě skoro nezbořené zdi. „Ten znak!“ projelo mu myslí. „Uchiha“ řekl bezmyšlenkovitě Naoto. „Kiyoko!“ vykřikl.
Naoto otevřel oči. Byl doma ve vaně a jeho mladší bratříček Riku na něj nevěřícně koukal. „Odejdi, Riku“ řekl Naoto tónem, který nepřipouštěl žádné kompromisy. A jelikož Riku už tenhle tón moc dobře znal, hned poslušně opustil místnost a byl už jen slyšet jeho dětský hlas, když se ptal jejich matky, kdože je ta Kiyoko.
Naoto vylezl z vany a byl pořádně vykolejený z ´rádoby´snu. Zamířil na verandu nadýchat se čerstvého vzduchu a pročistit si hlavu. Seděl venku dobrou hodinku než se vrátil s přesvědčením, že bude moudřejší si jít lehnout a pořádně se prospat a úkoly nechat na ráno.
Naoto seděl na posteli a převracel v ruce přívěsek, který mu dala před mnoha lety Kiyoko. Najednou se Naoto začal cítit tak velice unavený, že se pouze ze sedu skulil do lehu a upadl do zvláštního snu a přívěsek od Kiyoko se mu pomaličku houpal na krku.
Byl zpět v rozvalinách a nedokázal přemoci pocit, že to tu zná. Aniž by si uvědomil, kam jde, vydal se na východ a po chvíli putování se dostal k nějaké budově. Byla mu velmi povědomá, ale neuměl ji nikam zařadit, až do té doby, než uviděl nápis: „Suki da yo, Kiyoko“. Tento nápis předevčírem vlastnoručně načmáral na jednu postranní stěnu školy. Jenže tenhle nápis vypadal, jako by už měl několik set let za sebou. *To je naše škola* prolétlo Naotovi pomaličku hlavou. „Co se to tu stalo??“ ptal se sám sebe a šel cestou (pozn. autorky: hmm, cestou, co Vám, ale zůstane za 300 let z cesty), kterou se ještě dneska odpoledne vracel ze školy. Došel ke svému domu, ze kterého nezbylo nic víc než základy. Naoto nevěděl, jak dlouho koukal na ty rozvaliny, než se pohnul dál. Nepřemýšlel o cestě, kterou šel, ba ji ani nevnímal, až došel k místu, které jako by se ani nezměnilo, jen trochu víc zarostlo. Naoto došel k hřbitovu. Začal procházet uličkami, k místu, které měla vyhrazena jeho rodina. Zarazil se, protože na jednom z náhrobních kamenů viselo něco povědomého, Naoto nevěřil vlastním očím, byl to týž přívěšek, který se mu houpal na krku, odhrnul z náhrobku břečťan, aby se podíval, komu ten hrob patří. A zůstal stát jako opařený. Stálo tam: Sato Naoto, a hned vedle bylo datum úmrtí 16. 6. 2008, „ale to je dneska!“ zděsil se Naoto. Jako v mrákotách došel k malému kostelíku. Vzal za kliku, a aniž by jakkoliv přemýšlel a vstoupil.
Všude tam bylo spousta prachu a pavučin. Naoto došel až ke starému a ztrouchnivělému stolu, na kterém ležela prastará kniha. Naoto ji otevřel na předposlední stránce a začal číst.
Píše se rok 2108
Dnes je 16. 6. 2108, dnes je tomu přesně sto let, kdy zemřel Sato Naoto, sice dnes už jsem jen starý hrobník, ale stále si to velmi živě pamatuji a mohu Vám říct, že to nejsou žádné povídačky. Možná by bylo vhodné se představit, i když již jsem na konci této knihy, která obsahuje celý můj život, tak tedy, jmenuji se Tanaka Daiki a vždy jsem byl nejlepším přítelem muže, který se jmenoval Sato Riku, který zemřel již před mnoha lety, ale vzpomínám si jako by se to stalo před chvílí. Riku za mnou došel se slzami v očích, že jeho bratr Naoto zemřel ve spánku, a že jen ten přívěsek od jeho kamarádky Kiyoko modře světélkoval, až nakonec zhasnul úplně. A sním i veškerá naděje, že by se Sato Naoto někdy probudil. Riku si pak po nějakém čase vzal Kiyoko a měli spolu syna, kterému dali jméno Naoto.
Zhruba před 50ti lety k nám nějaký cizinec zavlekl ta strašná semena kytek, co jejich vůně a pyl dusily snad všechny v jejich okolí. A než nám ten cizinec mohl prozradit jak se jich zbavit, tak zemřel na nějaký mor, co již dlouho nosil v sobě. Sice jsme jeho tělo ihned spálili, ale i tak stačil nakazit i další. Pak to s naší vesnicí šlo z kopce, všichni umírali na ten zákeřný mor či na alergii z těch nesnesitelných květin. Zemřeli všichni, až na mě, a pán bůh byl tak milostivý, že mě dopřál tolik času, abych mohl dokončit své paměti, a věru moc času mi již nezbývá. Jak jsem již řekl, všichni kromě mě tu zemřeli, já jsem byl a stále jsem hrobníkem, ale tenkrát se se mnou lidé příliš nestýkali, a tak jsem se nemohl ani nijak nakazit. Jsem tu sám víc jak 50 let, a tudíž se mi ani nemůžete divit, že smrt očekávám s radostí a přátelským úsměvem na tváři. Po tolika letech rád někoho uvidím. Již na mě čeká za dveřmi, zbývá mi tudíž jen podpis a krátké s bohem životu dát.
Tanaka Daiki
Když Naoto dočetl tento konec knihy, zaklapl ji a přitom se usmál. Teď už věděl, že je to pouhý sen o budoucnosti, ze kterého se již nikdy neprobudí. Smířen tak s osudem, vyšel ze starého kostela, ve kterém kdysi před 200 lety přebýval jeden moc starý hrobař.
Naoto přišel ke svému hrobu a sundal si z krku přívěsek od Kiyoko , kterým mu před mnoha a mnoha lety věnovala a pověsil ho tam, kde visel ten druhý. Oba přívěsky se rozzářily, splynuly v jeden, až nakonec zhasly, a ve stejný okamžik se Sato Naoto rozplynul. Jen jeho duše stoupala stále výš a výš, až ji pohltil nekonečný oceán vesmíru.