Sen o tom, co by bylo, kdyby ...
Byla jsem na savaně, ale jako člověk. Měla jsem na sobě nějaké bílé tílko a šedivé kraťasy a měla sem trošku (pod ramena) delší vlasy. A bylo mi blbě. Měla jsem obrovskou žízeň, ale neměla sílu, se doplazit někam k napajedlu, takže sem jen tak ležela na měkoučké trávě a slunce strašně svítilo a pálilo. Měla jsem přivřené oči, ale poznala jsem, když na mě padl stín, trošku jsem pootevřela oči, abych aspoň věděla, co je ta věc zač. Ale to už sem cítila, jak mě to obchází dokolečka a očichává. Pak ani nevím, jak mě to zvíře doslalo na jeho záda {scénka podobná, jako v LK 2, kdy Kovu zachraňuje Kiaru před ohněm} a celkem rychlou chůzí se to se mnou pohybovalo (a docela solidně sem si odřela nárty o zem). Až ta věc někam došla a docela jemně mě nějak shodila na zem. Při tom se moje ruka dotkla vodní hladiny. Byla jsem u obrovského napajedla. Žíznivě jsem se napila {ta voda byla i docela čistá a dobrá}. Po chvíli jsem se i na tolik vzpamatovala, že jsem se byla schopná podívat, na toho, kdo mě to vlastně zachránil. Nevěřícně jsem na to zvíře před sebou hleděla – byl to lev. Obrovský lev. Hlavu nesl vznešeně nahoru, byla tam důstojnost i zodpovědnost, tak jako u skutečného krále. Ale jeho oči byl milé, přátelské a hravé, plné bláznivý ohníčků, když se na mě takhle díval, tak jsem se ani nemohla bát. Přišel ke mně a trošičku do mě drcnul hlavou a lehl si ke mně tak, abych na něho dosáhla. Zabořila jsem hlavu do jeho hřívy a začala ho hladit. A ono to dokonce i začalo vydávat zvuk podobný předení {předou vůbec velké kočky?} A mě bylo najednou jako bych našla někoho, koho jsem strašně dlouho hledala a nenacházela, zvedla jsem hlavu a rozhlédla se a najednou mi tady všechno bylo bližší, jako bych se vrátila domů. Ten lev se na mě usmál a pohodil hlavou, abych si na něj vylezla. Vzhledem k tomu, že ležel, tak to nebylo nic obtížného a pevně jsem se ho chytla. Rozběhl se. Nevěděla jsem, kam běží, ale cítila, že běží domů k ostatním. Přeběhl k nevelké skále, kde se v jejím stínu, povalovala kupa lvic, a pár lvíčátek běhalo, mezi nimi. Dalo by se říct dokonalá odpolední siesta. Když jsme tam přišli, tak zvedly hlavu a když se ten lev zastavil a naznačil, že bych z něho měla slíst, tak sem to udělala a sedla si, když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že vlastně sedím pod obrovským stromem. Lvice i s lvíčátky se ke mně začaly přibližovat, ale já neměla strach, vedle mě totiž seděl ten lev a ocas obtočil kolem mého pasu. Najednou ze skály vyšla lvice, zavětřila a podívala se na mě. Bylo úplně vidět, jak se jí rozšířili zorničky, a rozběhla se ke mně. Ostatní ji ihned ustoupily, takže měla volnou cestu až ke mně. Jak byla rozběhnutá, tak nestačila ani pořádně zastavit, ale přitulila se ke mně, jako když matka najde svoje ztracené dítě. {nechápu, proč mě v tom snu napadlo zrovna tohle přirovnání …}
Tak jsem tam začala žít s nimi. Pokaždé když něco ulovily, tak mi kousek donesly {mě se mezitím, vždycky podařilo rozdělat táborák, takže sem nic syrového nejedla}. Časem jsem si dokonce ochočila i zebru, z liány vyrobila otěže a jezdila na ní jako na poníkovi {ufff, ještě, že na tom koni jezdit opravdu umím}, takže když sme někam šly, tak jsem všem i s mojí zebrou stačila.
Jednou navečer, když se začalo smrákat, tak mi táta {toho lva sem za něho začala považovat} pokynul, abych si na něho vylezla. Moc jsem nepřemýšlela, proč to chce, ale budiž, rozběhl se se mnou (já měla hlavu zabořenou v hřívě, protože mi nedělala moc dobře, když sem viděla, jak se ta krajina pohybuje – zvláštní, že když jsem jela na Čumáčkovi (moje zebra), tak mi to nevadilo). Když se zastavil, tak už byla noc a měsíc v úplňku. Stáli jsme (teda, spíš seděli) na okraji skály. Pod ní se rozprostíralo, ne moc velké jezírko. Najednou do mě můj táta zezadu drcnul a já slítla do vody. Jediné štěstí bylo, že umím plavat, byl horná letní noc a měsíc v úplňku se na hladině odrážel. Bylo to skvělé, plavala jsem sem tam a zase zpátky a potápěla se. Z vody jsem vylezla asi po 10ti minutách a oklepala se. Tátu jsem nikde neviděla, tak jsem ze sebe svlíkla mokré oblečení a začala je ždímat. V tu chvíli mi někdo zafuněl jemně na záda a otřel o mě svoje chloupky na čumáku, až mě z toho naprosto zamrazilo, i když bylo vedro. Ohlédla jsem se přes rameno, stál tam můj táta a v očích měl prazvláštní výraz. Promluvil „Pojď se mnou, je ještě jedna věc, kterou musíme udělat.“ Byla jsem z toho v takovém šoku, že jsem s ním okamžitě šla a hlavou se mi honilo, jestli jsem se zbláznila já, anebo on. Asi po 5ti minutách se zastavil, takže jsem se zastavila také. Stáli jsme na paloučku, za jedné strany zakrytého kamenem, z druhé obrovským stromem. Ta tráva, co byla na zemi, vypadala naprosto, heboučce, jako by byla z toho nejjemnějšího saténu, příjemná a hřejivá na dotek. {v tu chvíli mi nějak vůbec nepřipadalo divné, že vidím, pomalu jako za dne, takže jsem třeba perfektně viděla povrch toho stromu}
Něco se mi otřelo o nohy, samozřejmě, že to byl táta. Pojednou do mě narazil, tak, že jsem slítla na tu trávu, jako do peřin. Když jsem ležela, tak mi přišlo, že jsem oproti němu strašně malá, tyčil se na de mnou do výšky, a vlastně až teď jsem si uvědomila, že na sobě nic, nemám, že moje oblečení zůstalo ležet, napůl vyždímané u jezírka. Nejspíš na mě bylo poznat, že jsem celá nesvá, protože se ke mně táta sehnul a zašeptal do ucha „Nemáš se čeho bát, jsem tu s tebou, jsem zkušený a vím, co dělám.“ Ta věta mě tak naprosto odrovnala, že jsem se nezmohla na nic jiného, než na přikývnutí. Nějak se mu podařilo mě dostat do polohy, která by mu nejvíc vyhovovala. Měla jsem strach, přeci jen tohle bylo něco jiného. Nic se ale nejdřív nestalo, asi ze mě ten strach vycítil, tak mi začal přejíždět, tlamičkou po páteři a hele ono to zabíralo, za chviličku byl ten strach ten tam, místo něj nastoupilo mírně vzrušené očekávání. Najednou mě chytil zezadu za krk, nebolelo mě to, tím mě to překvapilo a docílil tím, že se mi srdce rozbušilo minimálně dvakrát tak rychleji … Sykla sem, tohle docela zabolelo, ale ta bolest zmizela skoro stejně rychle, jako přišla. *Hmm,* uvažovala sem *tohle není zas tak špatný …* {eh, já nejsem vůbec nějak zvrhlý člověk :D} Cítila jsem, že se blížíme k vrcholu a jeho stisk v čelistech zesílil, ale zase ne tak, aby mi ublížil. Těsně před tím, než ze mě vylezl, tak mě napadlo *Kua, ten explodoval, jak atomovka* ale dál sem to neřešila. Svalila se do, pro mě momentálně nejvýhodnější, polohy, tzn. na pravý bok (protože sem na břiše teďka celou dobu ležela a na záda jsem si lehnout neodvažovala). Táta chodil tiše jako myška, takže jsem ho vůbec neslyšela, jen jsem ucítila, jak si vedle mě v tichosti lehnul a já se k němu co nejvíc přitulila. Za svítání mě probudilo olíznutí na tváři. Byl to samozřejmě táta, kdo jiný. Položil vedle mě moje, nyní již suché oblečení. Když jsem se oblékla a chystala na něj nasednout, zvedl hlavu a zašeptal: „Jsem na tebe hrdý.“ V tu chvíli mi ta slova nějak nedocházela, tak jsem na něj nasedla a on utíkal směrem ke skále.
O pár měsíců později se mi narodilo jedno lvíčo-dítě, těhotenství u mě trvalo déle, než u ostatních lvic, ale zase kratší dobu, než u lidí. Byl to krásný zdravý heboučký kluk. Dali jsme mu jméno Takai, přičemž to každý zkracoval na Kai. Byl hbitý, silný a pružný jako lev, ale chytrý, rozvážný a šikovný jako člověk. O dva roky později se mi narodilo druhé lvíčo-dítě. Tento krát to však byla holčička, které se jmenovala Akira, zkráceně Aki. Aniž by to někdo určil, tak ti dva se k sobě chovali trošku jinak, než sourozenci, bylo mezi nimi něco víc, a to už do dětství, Kai nikdy nedal dopustit, aby se Aki něco stalo.
Byli jsme zvláštní smečka, zvláštní rodina, ale nikomu to nevadilo. Jednou večer jsem usnula a probudila se zase u sebe doma v posteli. I když uběhla jen jediná noc, tak pro mne to bylo, jako by ty roky strávené na savaně, se skutečně odehrály. Tohle byl jeden z mála snů, který mi změnil trošku, trošku víc pohled na život. Byl to zvláštní sen o tom, co by bylo, kdyby …