Harry Potter, aneb 5. rok v Bradavicích trochu jinak

Chtěla bych mockrát poděkovat Danče, že byla tak hodná a udělala BETA-READ (a hlavně, že měla se mnou tolik trpělivosti) ... =-*

***

Kdysi dávno byl jeden rozlehlý statek, který se jmenoval Rose Red. Stál poblíž hřbitova na kopci a na kraji jedné maličké vesničky. Nikdo k tomu statku nechodil, neboť si lidé předávali zvěsti, že je ten dům obestřen temnou a špatnou aurou, že se tam usídlilo samo zlo. A na to, že to byli pouze mudlové, tak byli až neuvěřitelně blizoučko od pravdy. Žádný z pracovníků Ministerstva kouzel tomu však nevěnoval pozornost, mudlové si často a rádi vymýšleli. To bylo to, na co obyvatelé statku spoléhali. Ten dům nebyl obydlen nikým menším než samotným Tomem Rojvolem Raddlem (jinak řečeno: lordem Voldemortem) a jeho smrtijedy. Mezi jeho nejmilejší, nejspolehlivější, nejoddanější a nejlepší smrtijedy patřila i „malá“ 15-ti letá holčina Irisia de Luxe. Její rodiče zavraždili pracovníci Ministerstva kouzel a ona jim to nikdy nezapomněla. Když ji lord Voldemort objevil, byla ještě malé děvčátko, no, děvčátko ano, ale ne lidské. Is byla démonka. Vypadala jako člověk, avšak měla uši podobné těm elfím, zlatavé oči vidící i ve tmě a štíhlou postavu. Byla to velmi pěkná bytost, na které však byly nejkrásnější její stříbrné vlasy, které jí sahaly až ke kolenům. Is byla velice schopná čarodějka, učila se rychle a měla některé vrozené schopnosti svých předků. Za těch 11 let, kdy byla u svého „mistra“ se toho Is mnoho naučila a on jí předal úplně všechno, co se kdy naučil. Taky byla jedinou osobou (když nepočítáme Brumbála), která mu říkala „Tome“ a hlavně, kterou za to nezavraždil. Žila na Rose Red již po mnoho let sama pouze se svým mistrem. Ano, velmi časté byli návštěvy smrtijedů a na ´prázdniny´, na Rose Red jezdili synové a dcery smrtijedů, takže i Is byla v kontaktu s dětmi, ale i tak to bylo moc málo času. Jak rostla, začala si nejvíce rozumět s Dracem Malfoyem, který na Rose Red pobýval přece jen víc času než ostatní a tak se Is po nějakém čase přestal bát a ti dva si začali spolu hrát.

***

Jednoho dne si lord Voldemort zavolal Is k sobě a řekl jí: „Dnes přišel den, který jsem se co možná nejvíc snažil oddálit, ale teď již není, co bych tě naučil. Jak víš, Draco a všechny ostatní kouzelnické děti studují v kouzelnických školách … Jakmile skončí prázdniny pojedeš do Bradavic a budeš tam studovat, mají tam obrovskou knihovnu a mnoho dalšího. I já, když jsem byl ve tvém věku, jsem tam studoval. Zařadí tě do některé ze čtyř kolejí a ty budeš chodit s nimi na vyučování. Je dost možné, že se tě ředitel školy Albus Brumbál zeptá, jak to že jsi v Bradavicích nestudovala už od 1. ročníku, a ty mu odpovíš, to co jsi vždycky všem říkala, ano?“ dokončil lord Voldemort svůj sáhodlouhý proslov. Bylo to u něj nezvyklé, protože často dával pouze stručné a jasné příkazy. Is špitla „ano, Tome.“ „Hmm,“ usmál se pro sebe lord Voldemort, „stejná, jako vždycky“. „Ještě jedna věc,“ řekl, když viděl, že se Is chystá k odchodu, „něco ti dám na cestu, dobře to opatruj, až ti bude nejhůř, tak ti pomůže“… a z krku si sundal medailonek s písmenem S ve tvaru hada a pověsil ho Is na krk.

***

Jela ve vlaku do Bradavic, byla sama v kupé. Prohlížela si medailonek, který jí dal mistr, to písmeno S se jí líbilo a chápala, proč je znázorněné hadem – pán přece hady miloval, ale proč jí ho dal? Ona se přece umí o sebe postarat sama…...

***

V Bradavicích. Všichni jsou ve velkém sále a čekají na budoucí prvňáky, kteří se již mezitím nakupili přede dveřmi. „Jdu se podívat, jestli jsme již na Vás připraveni“ řekla profesorka McGonagallová a vešla do těch velkých dveří. Malí a celí vykulení prvňáci pokukovali kolem sebe, ale ještě nejistěji se dívali na postavu zahalenou v dlouhém černém plášti, té osobě mohlo být tak něco kolem 15ti let a rozhodně sem nezapadala, vždyť tu byla jenom banda rozklepaných a ufňukaných prváků, neustále o něčem mluvících a mezi nimi ledově klidná, až hrůzostrašně vyrovnaná bytost.  „To bude zajímavý rok“ říkala si sama pro sebe McGonagallová a divila se, proč Brumbál přijal někoho tak starého, kde asi studovala a proč najednou chce jít do Bradavic … takové a mnohé další otázky se jí honily hlavou, ale odpovědi … ty jí dá až čas.

McGonagallová vstoupila do Velké Síně a tázavě se zadívala na Brumbála. Ředitel Bradavic povstal, a ve Velké síni se rázem rozhostilo ticho. „Milí studenti a profesoři, letošní rok nám přinese pár změn, krom toho, že za dveřmi čekají netrpěliví studenti prvních ročníků, čeká tam s nimi i studentka, která z různých důvodů nemohla studovat od prvního ročníku, ale nastoupí rovnou do pátého ročníku. Možná by Vás zajímalo, jestli jsme ji sem přijali jen tak jako Vás, nebo jestli musela nějaké dělat zkoušky. Odpověď zní: Ano, musela dělat velice náročné a podrobné zkoušky ze všech předmětů a všechny je udělala na 100%. Jak jsem se od ní již dozvěděl, do této doby měla soukromého učitele a žila u něho, jelikož její rodiče již dávno zemřeli. Když žila u svého „mistra“ (u kterého byla po celý rok), nesetkávala se žádnými vrstevníky, pouze s dospělými. Mnozí z Vás již pochopili, že ať jste jak chcete dobří v kouzlení, nejdůležitější ze všeho je přátelství a to ona nezná a proto bych chtěl požádat všechny koleje, bez ohledu na to, kam se dostane, buďte k ní tolerantní a přátelští. A na závěr bych Vám chtěl představit Vaší novou paní profesorku Umbridgeovou. Bude Vás učit obranu proti černé magii. Tak děkuji za pozornost a nyní, Minervo, byla byste tak laskavá přivedla je?“ Paní profesorka McGonagallová se otočila a odkráčela pro nervózní skupinku čekající přede dveřmi.

„Tak pojďte už jsme na Vás připravení“. Vstoupili, všichni šli spořádaně ve dvojicích a všichni se na ně upřeně dívali. Když se profesorka McGonagallová zastavila a otočila, tak sál, ve kterém se až do té doby ozýval tlumený šepot rázem zmlkl a pohledy všech se stočily ke dveřím.

Ve dveřích stála postava zahalená v černém plášti - tajemná budoucí studentka 5. ročníku. Žádný student se ještě nikdy neodvážil přijít zcela zahalený v černém plášti. Všichni ji překvapeně  pozorovali a každému člověku v místnosti bylo v tom okamžiku jasné, že se v Bradavicích začnou dít změny, že nezůstane kámen na kameni. Každý cítil tu moc, která z ní vyzařovala, tu autoritu, chladnost, rozvážnost, odstup, klid, tu vyspělou dospělost, která ještě 15-ti letým teenagerům vůbec patřit neměla. Jenže ona ji měla, všechno to z ní bylo cítit na sto honů daleko. Kdyby v tu chvíli někdo upustil na zem lístek ze stromu, byla by slyšet rána jako hrom, který vám burácí za barákem. Rozešla se. Šla vzpřímeně, hlavu nesla rovně, jako by se snad i vznášela, ale klapot jejích podpatků byl slyšet jasně a zřetelně.

Paní profesorka McGonagallová již mezi tím zařadila všechny prvňáky, ale nikdo tomu příliš nevěnoval pozornost. Ona došla až ke stoličce, na které by položen Moudrý klobouk a jelikož tam již nebyli žádní prvňáci, které by paní profesorka McGonagallová musela zařadit, vyzvala Ji. Sedla si na stoličku a paní profesorka McGonagallová ji posadila na hlavu Moudrý klobouk. To, co ji tam říkal, se asi nikdy nedozvíme, ale jisté je jedno, když po nekonečně dlouhé chvíli vykřikl: „Nebelvír“, bylo i nadále v sále hrobové ticho. Až Hermiona Grangerová se konečně vzpamatovala a začala tleskat. Postupně se k ní začali přidávat i studenti z jiných kolejích a tleskal i celý učitelský sbor. Řeknete si, nemělo to chybičku, ale v sále bylo stále to rozpačité ticho, žádný zvuk, kromě zvuku vydávající dlaně narážející o sebe se ve Velkém sále neozval ani hláseček …

Šla ke stolu, nad kterým visel rudozlatý lev a došla k místu, které se zčistajasna  objevilo po Hermionině pravici přímo naproti Harryho Poterra (jaká to náhoda!). Posadila se a zadívala se na Brumbála, který náhle povstal a zvolal: „Hostina může začít!“ Na stolech se začalo objevovat jídlo a nápoje a ticho, které až do teďka tížilo Velkou síň se s představou dobrého jídla rozplynulo do ztracena. Po nějaké chvilce se Hermiona otázala nově příchozí: „Ehm, jak se vůbec jmenuješ?“ a ta nová jí na to odpověděla: „Můžete mi říkat Is, to je zkrácenina Irisii, Irisii de Luxe“… „A kolik Ti je, Is“, zeptal se Harry. „Bude mi za chvilku 15“, řekla Is. Takový zrzatý kluk sedící vedle Harryho se jí nakonec s plnou pusou zeptal:“Is, ty nebudeš jíst?“ „Mpff,“ odfrkla si pohrdavě Is, až to ostatní zaskočilo a pak řekla: „Já nepotřebuji jíst člověčí jídlo, mě stačí pouze tohle“, řekla a máchla drobně rukou a v nepostřehnutelném gestu vykouzlila pohár, v němž byl jakýsi prazvláštní lektvar. Is se otočila, chvíli se dívala směrem ke zmijozelskému stolu, jako by někoho hledala, a pak Draco Malfoy zvedl hlavu, usmál se, pozvedl číši a Ti dva si připili. Na Rona šly mrákoty, Hermiona vypadala, že nemůže uvěřit svým očím a Harry upřel tázavý pohled na Is a pak se jí zeptal: „Ty ho znáš?“ a Is se na Harryho viditelně pousmála, pokývala hlavou a řekla “ano“ a pak se zeptala: „Jak se dostanu do ložnice?“ Načež se jako na povel všichni zvedli a začali hromadně odcházet, prefekti se přeřvávali: Havraspárští za mnou, prváci Mrzimoru tudy, Zmijozelští po schodech dolů nebo Nebelvírští držte se pohromadě, atd …

***

V nebelvírské společenské místnosti se téhož večera nikdo příliš nezdržoval. Všichni popadali do postelí jako zabití, někteří usnuli okamžitě, jako třeba Ron nebo Neville Longbottom, ale někteří neusnuli hned, ale ve své hlavě si probírali události předešlých pár hodin. Is nemohla ještě hodně dlouho usnout, myslela na nový život, který jí nyní čeká a také na ten starý život, na malou vesničku, na Rose Red a na svého mistra, na toho hlavně. Pak již konečně usnula a v ruce svírala medailon s hadím S…

Začal nový školní rok a zanedlouho se zjistilo, že nová studentka Irisia de Luxe toho ví a umí víc než studenti 7. ročníků a mnohdy víc než samotní učitelé, což je očividně vyvádělo z míry. Is si náramně padla do noty s Hermionou, jelikož taktéž milovala knížky a obě začaly trávit v knihovně pomalu dvakrát delší dobu, než bývalo Hermioniným zvykem z předešlých let. Výborně jí šlo přeměňování, také bylinkářství a dokonce i v lektvarech byla nejlepší. A profesor Severus Snape musel dávat body i Nebelvíru, což ve škole vzbudilo neobvyklý rozruch. Jediný učitel se, kterým si nepadla do noty byla paní profesorka Umbridgeová.

Každý týden, vždy při snídani, když přilétaly sovy, přilétal k ní orel černý jako uhel a nosil jí tajemné balíčky s ještě tajemnějšími dopisy a občas i nějaké květiny … nikdo nevěděl kdo jí to posílá, jen Draco se vždy podezřele usmíval. A tak šel čas dál, až najednou tu byly Vánoce a všichni odjížděli na svátky k rodičům. I Is se chystala, a když se jí ostatní ptali kam, že to vlastně jede, odpověděla jim s úsměvem: „Jedu se podívat za svým mistrem“… a to bylo všechno co z ní dostali.

***

Do ztemnělého stavení na kraji jedné bohem zapomenuté vesnice, dorazila Is až k večeru. Klíč našla za prázdným květináčem, tak jako vždycky předtím, vešla do haly a naráz zavětřila, něco tu nebylo v pořádku. Použila schopnosti svých předků a stala se neviditelnou, zlehka se začala vznášet a hůlku si pro jistotu nechala v pohotovostní poloze. Plula dál tiše halou a jako obláček dýmu, do kterého se před chviličkou změnila. Protáhla se klíčovou dírkou a pohled, který se jí naskytl, by si nedokázala představit ani v tom nejhrůznějším snu. ~ Různě po zemi se povalovala zakrvácená těla smrtijedů i pracovníků ministerstva kouzel a bylo očividné, že většina jich ještě dýchá. Její mistr lord Voldemort, však stále bojoval s posledním „chodícím“ bystrozorem. Is se potichoučku zhmotnila v rohu místnosti odkud měla dobrý výhled a zlehka vyslala tomu neznámému útočníkovi do zad kletbu. Avada Kedavra, stačilo jen na ta slova pomyslet a kontrolovaný paprsek nazelenalého světla, trefil útočníka moc pěkně do středu zad. Když se konečně zhroutil, vyběhla ze stínu a rovnou na kolena ke svému mistrovi a učiteli a ten jí položil jedinou otázku: „Proč jsi to udělala, už jsi přestala věřit mým schopnostem?“, „N-ne, pane nikdy bych o vašich schopnostech nepochybovala, ale nechtěla jsem, aby jste plýtval dále svými silami“. Jejich pohledy se střetly a v mistrových očích se objevil onen záhadný  úsměv jako kdysi před mnoha lety. Is správně zodpověděla jeho otázku. Za deset či patnáct minut už byli všichni smrtijedi na nohách a v pořádku, pracovníci ministerstva kouzel byli hodně daleko a pořádně hluboko zahrabaní (pod dnem Bajkalského jezera). Dům už vypadal téměř jako před příchodem nezvaných návštěvníků a všichni se odebrali k večeři, kterou pro ně mezitím domácí skřítkové přichystali.  U večeře nechyběl ani Draco Malfoy či Severus Snape, kteří se do domu přemístili krátce po skončení rekonstrukce základů a úklidu interiéru. Po vybrané večeři se všichni odebrali do zasedačky, kde lord Voldemort začal zadávat různá nová opatření, kterými měli ostatní dům zaopatřit.

***

Is se vrátila ze svých vánočních prázdnin u svého mistra a Bradavice se tvářily, jako by se nic nestalo, ale Is cítila nějakou změnu. Nevěděla jakou a to jí velmi znepokojovalo. Jednou při snídani, když do Velké síně přilétl houf sov, snesla se před Is malá sovička s pergamenem převázaným fialovou stužkou. Is pergamen rozbalila a zběžně přelétla přes úhledné písmo a pak se zadívala k profesorskému stolu. Ředitel zvedl hlavu a jeho pomněnkově modré oči se setkaly s těma pronikavě zlatavýma očima Is. Chvíli se na sebe jen tak dívali a pak Is pomaličku přikývla a Brumbál se na ni zářivě usmál. Teď již Is chápala tu zvláštní změnu, která visela ve vzduchu.

Chvilku stoupala ještě po schodech a pak stála před vysokým a mohutným kamenným chrličem. Na drobnou sekundu se mu zadívala do očí a pak se chrlič poklonil a uskočil stranou, aby mohla Is projít. O chvilku později už klepala na dveře Brumbálovy pracovny. „Dále“ ozvalo se zevnitř a Is vstoupila. V kanceláři ředitele to vypadalo přesně tak, jak vídala v myslánce. Velký pracovní stůl, dvě pohodlné židle, velké množství prapodivných přístrojů na pavoučích nožkách, Moudrý klobouk, meč Godrika z Nebelvíru a mnoho dalších věcí. Is za sebou zavřela dveře, přešla k jednomu ze dvou křesel a posadila se.

„Takže Is,“ začal Brumbál, hovořil nevzrušeně, avšak z jeho hlasu vyplývala naléhavost, „možná je načase, abys mi skutečně řekla, kdo je tým mistrem.“ Is se vnitřně otřásla ´do háje, on to ví´ pomyslela si. Pak pohlédla do těch upřímných modrých očích a v tu ránu pochopila, že to Brumbál ví celé už od začátku, že se jí pouze nevyptával. Dokonce věděl kam až sahá její moc a kam také sahají její nabyté vědomosti. „Proč se na to ptáte, když odpovědi už stejně znáte?“ zeptala se potichu se sklopenou hlavou Is. „Pravda,“ řekl Brumbál, „vím proč si do Bradavic přijela. Potřebovala jsi se nutně naučit pár věcí. Většinu z nich již ovládáš, ale v některých máš značné mezery. Jsou to věci, které tě Tom nedokázal naučit, protože je sám on nikdy nepochopil a ani nechtěl pochopit. Myslím, že ty budeš lepší žačkou, než byl on. Tom tě naučil všemu, čemu tě mohl naučit, a teď je na mně, abych ti předal i já své znalosti. Takže, pokud ti to nebude vadit a nebude tě to příliš obtěžovat, tak zvýšíš počet všech hodin na dvojnásobek a k tomu budeš mít 2x týdně hodinu se mnou. Mám pouze necelý půlrok, abych tě něčemu pořádnému naučil, tak doufám, že pochopíš to množství. Co ty na to?“ zakončil Brumbál větu. Ať Is chtěla nebo ne, musela ho obdivovat. Pak už jen řekla „Ano, pane profesore,“ zvedla se a odešla do Nebelvírské společenské místnosti, kde na ni už ostatní netrpělivě čekali. Ona se na ně jen pousmála a beze slova odešla do postele. Měla za sebou skutečně rušný a dlouhý den.

***

Is se probudila do všeobecného tlumeného šepotu, který v učebně obrany proti černé magii panoval. Paní profesorka Umbridgeová nad ní stála a civěla na ni, tím svým velikým rozpláclým ropuchovitým obličejem a třída už jen tak, tak zadržovala smích. Nakonec se Neville neudržel a celá třída vybuchla jako menší atomová bombička. I Is se pousmála a zdvořile se paní profesorky Umbridgeové otázala, co, že se to vlastně stalo, čímž zaručila dalších 25 minut nepřetržitého smíchu. Když se konečně natolik utišili, že bylo možné slyšet vlastního slova zazvonilo a všichni se z učebny vyhrnuli dřív, než stačila ta stará ropucha někomu strhnout body. O dvě patra níž se Is s leknutím zastavila, ´vždyť jsem tam usnula!´ Jak přemítala nad tou otřesnou situací (protože usnout u svého mistra, když ji něco zrovna učil bylo jako kdybyste zkoušeli zemskou gravitaci 50 metrů nad zemí a bez padáku či hůlky), došla až do sklepení, kde měli mít příští hodinu…

***

Tak ubíhal čas a velice brzy si Is, po předešlých zkušenostech z hodin obrany proti černé magii, uvědomila, že takhle se skutečně nikdy nic nenaučí (ani útočit, ani se bránit), když pořád jen čtou (to už věděla dávno, ale nějak jí to pořád předtím nedocházelo =) a také si uvědomila, že se Harry, Ron, Hermiona a pár dalších párkrát do měsíce někam ztrácejí a začala po tom pátrat blíž. Nedlouho na to se konala další schůzka členů BA (Brumbálovi Armády), do Tajemné komnaty se dostala, krátce před příchodem prvních členů vcelku bez potíží. Chvilku pozorovala, jak Harry zaučuje ostatních 28 lidí. Po chvilce se zhmotnila v rohu místnosti a vykročila ze stínů směrem ke cvičícím postavám … Přirozeně se jí všichni lekli, jen Harry se zmohl na středně silně omračující kouzlo. Is narudlý paprsek jednoduchým mávnutím vyvrátila tak, že neškodně narazil do knihovny, která stála podél dveří. Všichni se téměř okamžitě uklidnili, když zjistili, že jim žádné nebezpečí nehrozí a Harry se chtěl Is omluvit, že na ni zaútočil, avšak ona ho ostatním uvedla jako moc pěkný příklad, účinné sebeobrany a správného a včasného zareagování. Pak se jich zeptala jestli by nechtěli, aby je učila ona sama a jestli by se k nim nemohli přidat i další studenti. A jelikož nikdo nebyl příliš proti, tak je Is zavolala. Ti původní z BA na ně vytřeštili oči, protože se v té chvíli v Tajemné komnatě sešly celé Bradavice, když nepočítáme profesory a ostatní personál školy. Po několika organizačních zmatcích se Tajemná komnata uspořádala do obrovské třídy podle kolejí, ročníků, atd. a Issina vyučovací hodina začala. ~ ~ ~ Od té doby se v Tajemné komnatě scházeli dvakrát do měsíce a všichni – dokonce i Neville začali dělat v obraně proti černé magii neuvěřitelné pokroky. Aniž by si toho někdo všiml, začala se s nimi Is potápět stále hlouběji i do umění černé magie, a když si to konečně Harry uvědomil bylo již pozdě, moc pozdě.

Nenadáli se a najednou tu byl začátek května, všechno kvetlo, jak to v květnu bývá zvykem. A v Tajemné komnatě vyrostla kontrolovaná, mocná a velice dobře vycvičená armáda. Studenti se již nescházeli pouze 2x do měsíce, ale 4x do měsíce, protože všichni cítili, že je potřeba stále víc a víc cvičit a studovat. Dříve se zde scházeli pouze studenti ze školy Čar a kouzel v Bradavicích, ale postupně se k nim začali přidávat studenti i z Kruvalského Institutu a z Krásnohůlské akademie.

***

Profesorka Umbridgeová se stávala dnem ode dne nepříjemnější, měla pocit, že se tu proti ní všichni spikli (to byla pravda), dále jí štvalo, že se jí nepodařilo z Bradavic vystrnadit paní profesorku Trewlloneyovou či Hagrida (to byla taktéž pravda), takže byla pořádně na prášky a už se ani neobtěžovala pokoušet se udržet ve třídě klid a pozornost či vůbec žáky přepočítávat. Ti toho také patřičně všichni využívali ke svému vlastnímu studiu. Zato v ostatních předmětech na ně profesoři, kladli takové vysoké požadavky že se na každý předmět museli učit minimálně 2,5 hodiny denně, k tomu všichni stíhali famfrpálové zápasy (a hráči samozřejmě i tréninky) a schůzky BA.

***

Na závěrečné zkoušky se všichni připravovali skutečně důkladně a dokonce i Weasleovic dvojčata polevila ve svých lumpárnách a pečlivě se připravovala zkoušky NKÚ(Náležitou Kouzelnickou Úroveň).

Už tu byl týden, kdy se psaly testy a tento rok byl skutečně výjimečný takovým způsobem, že se do Kroniky Bradavic (co se týče prospěchu žáků) zapsal tučně zlatým písmem, protože žádný žák nepropadl z žádného předmětu. To by byl šťastný konec našeho příběhu, ale … to by nesmělo existovat Ministerstvo kouzel. Ale to už je skutečně jiný příběh …

***

THE END